Každý hudební žánr nabízí kapely, které dokážou se ctí přežít hlavní období sezónní módy a svojí tvorbou zasáhnout dále, než dosahuje ošidná přízeň trendového obecenstva. Nahrávky těchto interpretů pak mají šanci se bez pocitu hudební prázdnoty objevit ve vašem přehrávači i po určité době a nabídnout tak léty prověřený příjemný zážitek. Otázka, zdali to bude platit i pro tento recenzovaný záznam ještě samozřejmě není úplně zodpovězena, ale jasné indicie směřující ke kladné odpovědi tady jsou.

Bezejmenná kolekce je již třetí řadovým albem čtveřice ze severoamerického východu, která počátek svého působení datuje, stejně tak jako mnozí jiní, do období největšího rozmachu současné podoby toho, co se dá skrýt pod pláštík se značkou postrock. To by samozřejmě mohlo svádět k určité skepsi, ale tu už snad GIFTS FROM ENOLA dostatečně odradili svými předchozími deskami. Ta letošní sice nad svými předchůdci nikterak nevyčnívá, ale na druhou zároveň potvrzuje kvality, které soubor demonstroval už v minulosti. Oproti „From Fanthoms“ z minulého roku disponuje novinka zahuštěnějším zvukem a díky absenci kláves a samplů, které loňský počin tak příjemně osvěžily, se zároveň jakoby i vracela k rockovému zvuku. Občasné užití vokálů, sloužících však jen jako méně nápadný doplněk k hudebním nástrojům, nemůže nic změnit na faktu, že tady máme další instrumentální album. To může s přihlédnutím ke skutečnosti, že recenzovaná záležitost víceméně spadá do postrockového žánru, znamenat buď použití osvědčeného schématu „klid-nádech-gradace-výdech“ anebo jinou možnost, za kterou si můžete dosadit v podstatě jakoukoliv kompoziční filozofii.

GIFTS FROM ENOLA volí (naštěstí) druhou variantu. Tedy ne, že by jejich hudba plynula bez nějakého vzrušení anebo gradace. K té si ale skupina nemusí pomáhat dolováním emocí prostřednictvím nic neřešícího šmidlání anebo tklivými poloakustickými motivy. Američané na to jdou prostě jednoduše s pomocí rockového / metalového zvuku a silných nosných motivů. Ty drží jednotlivé skladby pěkně pohromadě, a přestože často dochází k jejich střídání, či k celkové změně původně navozené nálady té či oné písně, jsou pospojovány velmi přirozeně a bez sázky na prvotní efekt. Výsledkem je pak jiná forma gradace či překvapivého rozuzlení zdánlivě jasně vytyčené skladby. Za všechny stačí vzpomenout třetí „Alagoas“, startující bezstarostnou „letní“ melodií, kterou doprovází upozaděný vokál. Vše nasvědčuje tomu, že kompozice má jasný leitmotiv, který si ponechá až do svého závěru, aby však zanedlouho došlo ke zvratu a vše nabralo až dramatický charakter. Jednoduché, ale prostě účinné.

Jednoduché a účinné je i celé toto album, které toho příliš mnoho neřeší, neohlíží se na aktuální trendy a ani se nebere smrtelně vážně. „Gifts From Enola“ je prostě svěží dávka sympatické řízné instrumentální muziky, které by měla být degradace opakovanými poslechy cizí.